Specifika sociální interakce v ošetřovatelství - systematický přehled odborných poznatků ve vztahu ke klinické praxi

Úvod

Sociální interakce v ošetřovatelské péči je významnou determinantou subjektivně vnímané kvality a úrovně poskytované péče nejen nemocnými, ale i jeho blízkými a širokou odbornou i laickou veřejností. Manifestace sociální interakce v jednání a chování a v jejím důsledku vzájemné ovlivňování zainteresovaných osob v procesu poskytování ošetřovatelské péče je determinována mnoha faktory. Caris-Verhallen (1999) popisuje, na základě průzkumu odborné literatury a provedeného empirického šetření, tři skupiny proměnných, které mohou ovlivňovat kvalitu či kvantitu komunikace mezi sestrou a pacientem:

• proměnné vztahující se k poskytovateli péče;
• 
  
• proměnné vztahující se k příjemci péče - charakteristiky pacienta;
• 
  
• situační proměnné - vztahující se k charakteru pracoviště a typu práce a pracovního (oborového) zaměření.

Zajímavé z tohoto pohledu je vnímání determinanty vzdělání sester. Armstrong-Ester a kol. (1986) poukazovali na to, že sestry s příznivým vztahem k nemocným bez ohledu na výši vzdělání přikládaly větší význam komunikaci se seniory, než sestry s nepříznivými postoji k seniorům. Ty se zaměřovaly zejména na výkon základních ošetřovatelských činností např. hygienické péče. Kristině Williams (2003) ve své studii obrátila pozornost na možnost rozvoje komunikačních dovedností sester ve vztahu k nemocným různých věkových skupin a uvádí, že je možné zlepšit komunikační dovednosti sester krátkodobým vzdělávacím programem, ale je potřeba kontinuálně provádět kontrolu přímým či nepřímým pozorováním v dlouhodobém horizontu. Samotné pregraduální vzdělání poskytovatelů péče nemusí mít přímý vliv na schopnost komunikace sestry a schopnost navázat účinný terapeutický vztah. S tím souvisí také zjištění Daviesové (1992), která uvádí, že sestry s vyšším vzděláním i sestry bez vyššího či speciálního vzdělání používají podobné verbální strategie.

Sestry s vyšším či speciálním vzděláním jsou však schopny využívat strategie podporující pacientovu důstojnost, sebehodnocení, schopnost rozhodování a nezávislosti. Sestry s nižším vzděláním také nedokázaly identifikovat skrytá sdělení ve verbální komunikaci se seniory, sestry s vyšším vzděláním využívají častěji direktivního způsobu komunikace než sestry s nižším vzděláním, ale jsou častěji schopny s nemocnými hovořit o jejich onemocnění, o způsobech podpory zdraví apod. Jak již bylo uvedeno sestry bez ohledu na výši vzdělání využívají podobné verbální strategie, ale komplexní schopnost sociální interakce, využívání rozličných komunikačních kategorií, se liší v závislosti na celkovém počtu let vzdělání. Sestry s vyšším vzděláním jsou více schopny věnovat pozornost pacientovi (paying attention), poskytovat mu komfort a používat zpětnovazební chování. Existuje podle nich také vztah mezi zkušeností sestry s poskytováním péče osobám s kognitivní poruchou a schopností efektivnějšího využívání nonverbální komunikace. Sestry s vyšším vzděláním méně využívaly očního kontaktu a přikyvování, které je považováno za facilitativní prostředek neverbální komunikace v rámci kongruence. Zkušenosti sester pak byly hodnoceny jako příčina využívání více emocionálně podbarvené komunikace (Caris-Verhallen, 1999).

Souvislost mezi sociální zkušeností a návaznou dovedností je v psychologii samozřejmě již dlouhá léta známá, ale zde je prezentována ve zcela nové dimenzi využití v interakci dvou komunikujících subjektů. Velmi zajímavým zjištěním je však spojitost mezi satisfakcí sestry tedy uspokojením z prováděné práce a komunikačními dovednostmi. Wilkinson (1991) popisuje častější používání facilitativní (podpůrné) komunikace u sester, které jsou spokojené s obecnou atmosférou na pracovišti. Mezi další charakteristické prvky ovlivňující míru sociální interakce v ošetřovatelské péči patří samozřejmě schopnost empatie v souvislosti s proměnnou ve vztahu k poskytovatelům péče a nepochybně charakterové vlastnosti zainteresovaných stran v komunikaci v ošetřovatelství a jistě také aktuální psychický a fyzický stav - proměnné ve vztahu k poskytovatelům péče i příjemcům péče - konzumentům. Nespornou determinantou jsou také celková image sestry a předchozí zkušenost příjemců péče. Ze strany příjemců péče mohou být hlavní determinanty sociální interakce vymezovány na základě proměnných ve vztahu k příjemci péče s ohledem na komplexní pohled na osobnost seniora v sociokulturním kontextu moderní společnosti ve vztahu ke komunikaci: fyzické (tělesné) změny: zejména poruchy sluchu a zraku; psychické (duševní) změny: změny nálad, deprese aj.; kognitivní změny: změny poznávacích schopností; psychosociální změny. Dalším možným dělením proměnných ve vztahu k pacientovi jako příjemci péče a schopnosti komunikace, vychází ze schopnosti přijímat obsah komuniké, dekódovat jej a produkovat nová sdělení či reakci na původní informaci:

• činitelé ovlivňující schopnost přijímat sdělovaný obsah (fyzické změny, psychické změny, kognitivní změny, psycho-sociální změny);
• 
  
• činitelé ovlivňující schopnost dekódovat sdělovaný obsah: aktuální psychický a fyzický stav, kognitivní změny, předchozí zkušenost seniora, vzdělání /délka, zaměření aj./, ochota spolupracovat, temperamentové a charakterové vlastnosti;
• 
  
• činitelé ovlivňující schopnost produkovat nová sdělení či reakci na původní informaci: aktuální psychický a fyzický stav, kognitivní změny, schopnost slovní produkce, věkové zvláštnosti sémantické a episodické paměti, pojmový aparát a konotace.

Závěr

Sociální interakce při poskytování ošetřovatelské péče napříč multidisciplinárním týmem je ovlivněna mnoha faktory, které jsou ne vždy zcela efektivně identifikovány. Odpovídající znalost potenciálních ovlivňujících činitelů, ze strany poskytovatelů péče - profesionálních pečovatelů, zvyšuje pravděpodobnost účelné sociální interakce a následně vede ke zvýšení kvality a úrovně poskytované péče.