Výskyt monoklonálního imunoglobulinu u vyšetřovaných bez maligního nálezu.

Konference: 2011 XXXV. Brněnské onkologické dny a XXV. Konference pro sestry a laboranty

Kategorie: Nádorová biologie/imunologie/genetika a buněčná terapie

Téma: Postery

Číslo abstraktu: 229p

Autoři: Eva Nakládalová; Mgr. Kateřina Pilátová; RNDr. Lenka Zdražilová Dubská, Ph.D.

Elektroforéza bílkovin je metoda sloužící k separaci proteinů v séru nebo v moči. Bílkoviny krevního séra jsou rozděleny do šesti zón obsahující majoritně tyto proteiny:
  • i zóna prealbuminu a albuminu,
  • ii alfa1 globuliny (alfa-lipoprotein, alfa1-acid-glykoprotein, alfa-1-anti-trypsin),
  • iii alfa2 globuliny (ceruloplazmin, alfa-2-makroglobulin, haptoglobin),
  • iv beta1 globuliny (transferin),
  • v beta2 globuliny (C3, fibrinogen)
  • vi gama globuliny (imunoglobuliny, CRP).
Principem elektroforézy je separace látek v elektrickém poli podle jejich relativní elektroforetické mobility. Po aplikaci elektrického pole na nosič (gel) obsahující nabité částice, dojde k pohybu negativně nabitých částic směrem ke kladně nabité elektrodě a k protisměrnému pohybu kladně nabitých částic směrem k záporně nabité elektrodě. Po určitém čase se částice se shodnou a nebo velmi podobnou mobilitou nacházejí ve frakcích, které se pohybují stejnou rychlostí. Bílkoviny rozdělené při elektroforéze po obarvení vytváří charakteristické pásy. Intenzitu zbarvení v jednotlivých frakcích je možné stanovit denzitometricky a relativně nebo absolutně (s přepočtem na koncentraci celkové bílkoviny) kvantifikovat jednotlivé zóny. V dnešní době se od této kvantifikace upouští, jelikož existují exaktní postupy, jak stanovit proteiny způsobující nárůst/pokles denzity v jednotlivých zónách. Elektroforéza sérových proteinů je zatím nezastupitelná při detekci monoklonální frakce v zóně gama globulinů tzv. monoklonálního imunoglobulinu (MIG), který se někdy v české literatuře označuje jako paraprotein. MIG může být kompletní protilátka s lehkými i těžkými řetězci nebo nekompletní obsahující pouze lehké či těžké řetězce imunoglobulinů. Typ monoklonálního imunoglobulinu se nejčastěji určuje tzv. imunofixací, kdy elektroforézu sérových proteinů následuje inkubace s protilátkami proti jednotlivým typům imunoglobulinů a to nejčastěji v uspořádání anti-IgG, anti-IgA, anti-IgM, anti-kappa, anti-lambda.

MIG je krevní bílkovina, která vzniká z klonu lymfoidně-plazmatických buněk bez zřetelné protilátkové funkce. Často se jedná o maligní klon buněk B-lymfocytární řady. Přítomnost MIG je typická pro mnohočetný myelom, pro Waldenströmovu makroglobulinémii a vyskytuje se nepravidelně také u ostatních hematonkologických malignit B-lymfocytárního původu. Za premaligní stav se považuje tzv. MGUS (monoclonal gammopathy of undetermined significance), monoklonální gamapatie nejasného významu, která je definována sérovou koncentrací MIG pod 30 g/l, absencí lytických kostních lézí, anémie, hyperkalcémie nebo renální insuficience spojené proliferací plazmatických buněk [1,2].

Na Oddělení laboratorní medicíny Masarykova onkologického ústavu v Brně jsme od května 2006 provedli elektroforézu u 7015 klientů ambulance preventivní onkologie. Monoklonální imunoglobulin byl zachycen u 73 pacientů tj. u 1,04%. Přičemž u podstatné většiny (89%) nových záchytů MIG byla stanovena hladina pod 10 g/l. Z celkového počtu provedených elektroforéz byl výskyt MIG u 0,42% (30) žen a 0,61% (43) mužů. U osob mladších 40 let byl záchyt MIG u 0,41%, ve věku 40-49 let 0,49%, ve věku 50-59 let 1,23%, ve věkové kategorii 60-69 1,83% a ve věku 70 a více let 2,40%.

V našich podmínkách byl zachycen monoklonální imunoglobulin u 1% vyšetřovaných a pravděpodobnost výskytu narůstá s věkem. Všechny případy MGUS je třeba monitorovat a to nezávisle na věku vyšetřovaného v době záchytu. Faktory zvyšujícími riziko progrese do malignity jsou monoklonální imunoglobuliny typu IgM a IgA a koncentrace MIG v době diagnózy [3].

Literatura:
  1. Kyle RA. Monoclonal gammopathy of undetermined significance: natural history in 241 cases. Am J Med 1978;64:814-26.
  2. Idem. ‘Benign’ monoclonal gammopathy — after 20 to 35 years of follow-up. Mayo Clin Proc 1993;68:26-36.
  3. Kyle RA, et al. A long-termu study of prognosis in monoclonal gammopathy of undetermined significance. N Engl J med 2002;346:564-569.
Práce byla podpořena Evropským fondem pro regionální rozvoj a státním rozpočtem ČR pro projekt RECAMO (OP VaVpI; CZ.1.05/2.1.00/03.0101) a MZ ČR pro FUNDIN MZMOU2005.

Datum přednesení příspěvku: 21. 4. 2011