Význam psychologické podpory onkologicky nemocných

Psychická odezva na příchod a rozvoj těžké dlouhodobé nemoci, má své zákonitosti. V minulosti byla často v rámci ochrany pacienta před stresem zatajována nemocnému diagnóza karcinomu, informována byla především rodina a zvažování sdělení diagnózy nemocnému bylo předmětem četných diskusí. V současné době tento problém ustoupil do pozadí, diagnóza je ve většině případů sdělena. Jde jednak o vliv změny společenského klimatu, dále i z důvodu rozšíření možností onkologické léčby , kterou většina nemocných podstupuje a o které je nutno předem informovat.
Abychom mohli nemocným kromě vlastní léčby poskytnout i psychologickou podporu, měli bychom zákonitosti psychické reakce znát. Onemocnět rakovinou znamená katastrofický stres, typ reakce je také závislý na typu osobnosti, předchozích životních zkušenostech. Vždy značně mění dosavadní životní styl nemocného a téměř vždy dochází i ke změně hodnotové hierarchie.
Křivku psychického prožívání při příchodu a rozvoji nemoci formulovala a zobecnila již v 70. letech minulého století Elizabeth Kübler-Rossová. U nás se tomuto tématu věnovala především Haškovcová (2, 5), která jednotlivé fáze podrobně vysvětluje.
/0. NULOVÁ (nulitní fáze), kdy nemoc o sobě dává vědět, pomáhá vysvětlit pozdní vyhledání odborné pomoci vnitřní popření nemoci/

1. iniciální ŠOK plastické období, intenzita záleží i na rychlosti nástupu nemoci při plíživém nástupu nemoci zeslabení na rozdíl např. od zjištění při preventivním vyšetření
2. fáze POPŘENÍ obranná reakce „to nemůže být pravda ...“
3. fáze ZLOBY a HNĚVU pocit křivdy, nespravedlnosti, „proč já...“ období značně náročné i pro okolí jak pro rodinu, tak pro ošetřující personál
4. fáze SMLOUVÁNÍ charakterizováno časově omezeným přáním nemocného „kéž bych se dočkal...“
5. fáze VYROVNÁNÍ, PŘIJETÍ PRAVDY, vyrovnání se s nově vzniklou situací, někdy ale i REZIGNACE, ZOUFALSVÍ

Fáze 3-5 označuje Haškovcová také jako fáze TÁPÁNÍ většinou nejdelší období, nemocný má největší potřebu o svém onemocnění hovořit. Může se objevit i pocit VINY „Kdo je zodpovědný?“ „Šlo onemocnění předejít?“ „Co jsem udělal/a špatně?“
Jednotlivé fáze se mohou prolínat, opakovat, mohou být různě dlouhé, různě intenzivní. Poznání a přijetí pravdy je dlouhým procesem, jaký průběh této reakce bude a zda pacient bude bojovat či rezignuje záleží i na ošetřujícím lékaři zda dokáže vzbudit pocit důvěry a pochopení, zda dokáže naslouchat dotazům i je zodpovědět, být nemocnému průvodcem i oporou v nemoci.
U žen s karcinomem prsu je psychická reakce modifikována pocitem zohyzdění po ablaci, strachem ze ztráty partnera, akutním klimakterickým syndromem mnohdy prohlubujícím deprese. Měli bychom si být vědomi, že před námi nestojí jen vážně nemocná žena, u které je podezření, poté i jistota nádorového onemocnění, ale především žena, které se hroutí její sny a plány. Žena, která má obavy o svůj život, o své děti, partnera. Onemocnění ženy ovlivní nejen její život, ale i život celé rodiny.
Díky zlepšování a dostupnosti diagnostiky je karcinom prsu stále více zjišťován v časných stadiích. Čím dříve je karcinom diagnostikován, tím více se žena cítí „zdravá“, obtíže nastupují až vlivem léčby. V iniciální fázi tak převažuje psychický stres nad somatickými obtížemi.
Každý pacient má právo na patřičné poučení a lékař si musí udělat dostatečný čas na rozhovor s nemocným. Bylo vypracováno i „desatero sdělování onkologické diagnózy“ (8), které zahrnuje nejen nejoptimálnější způsob podání prvé informace, ale i způsob komunikace s nemocným v průběhu léčby:

1. informace o onemocnění poskytnout všem, ale diferencovaně co do obsahu a způsobu podání
2. informace podává lékař
3. nejdříve pacientovi
4. ještě před podáním prvé léčby
5. zdůraznění možnosti léčby, ne slib vyléčení
6. odpovídat na otázky, věnovat čas i naznačeným, nevyřčeným dotazům
7. informace o prognóze z hlediska doby podávat uvážlivě, na přímý dotaz
8. zajistit jednotnou informovanost
9. ujistit pacienta o odhodlání vést léčbu v celém průběhu nemoci
10. probouzet a udržovat realistické naděje

Skutečnost, že nemocný pociťuje ze strany lékaře zájem a pochopení, je zvláště pro onkologicky nemocného stejně důležité jako vlastní lékařský výkon. Stále častěji se hovoří o technizaci, dehumanizaci současné medicíny, ve které chybí osobní, celostní přístup lékaře k nemocnému (1, 4, 5, 6). To znamená věnovat péči nejen diagnostice a vlastní léčbě, ale též doprovodným problémům psychickým a sociálním. Odborně vedená psychoterapie je poskytována často jen v mezních situacích a za hospitalizace. U většiny ambulantně léčených nemocných je pak o to důležitější vytvoření atmosféry důvěry, kterou podpoří spolehlivé informace, srozumitelnost, vstřícnost a takt, vytvoření prostoru pro otázky (4). Často nejde jen o otázky ryze odborného charakteru: jaké jsou možnosti léčby proč právě tento typ terapie ale i otázky, které jsou pro lékaře samozřejmostí, ale pro nemocnou velkou neznámou vypadají mi vlasy narostou znova za jak dlouho jak často budu na chemoterapii docházet jak dlouho trvá za jak dlouho bude navazovat další léčba...možnost otevřeně hovořit o nemoci může pomoci ženě zvládnout úzkost, strach, napětí...
V souvislosti s péčí o onkologicky nemocné se také hovoří o syndromu vyhoření. Pocit, že nemocný se lépe vyrovná se svým osudem i s mým přispěním, může přispět k pocitu k uspokojení z práce a působit preventivně i na samotného lékaře. A proto bych na závěr chtěla připomenout, abychom nezapomínali alespoň na jednoduchou větu: „Chcete se na něco zeptat?“

Literatura:

1. Duda M.: Dobrý chirurg je operující internista, Zdravotnické noviny, 51-52, 2005, ročník 54, str. 22-24.
2. Haškovcová H.: Spoutaný život, Panorama, edice Pyramida, 1985.
3. Haškovcová H.: Rub života líc smrti, Orbis, edice Pyramida, 1975.
4. Haškovcová H.: Manuálek o etice a vstřícném chování, Galén, 1998.
5. Haškovcová H.: Lékařská etika, Galén, 1997.
6. Koutecký J.: V medicíně chybí pohlazení, Zdravotnické noviny, 25/2006, ročník 55, str. 24-26.
7. Silver M.: Moje žena má rakovinu prsu, Reader’s Digest Výběr, 2006.
8. Vorlíček J.: Sdělování onkologické diagnózy, Vnitřní lékařství, 47, 2001, č. 8, s. 544-547.
9. Konečná D.: Možnosti ovlivnění kvality života onkologických pacientů, Zdravotnické noviny, 36, 2002, str. 12-14.
10. Wanderová M.: Život skvělá alternativa, Odeon, 1985.