HYDROCEFALUS U NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ MOZKU A JEHO TERAPIE

Východiska:

Hydrocefalus, především obstrukčního typu, může doprovázet mozkové nádory. Nejčastěji tomu bývá u středně velkých a velkých infratentoriálních nádorů, které bývají často doprovázeny klinickými příznaky nitrolební hypertenze způsobené elevací tlaku supratentoriálního prostoru při obstrukci pasáže mozkomíšního moku infratentoriálně. Akutně vzniklý hydrocefalus, který bývá ošetřen zevní komorovou drenáží, postupně regreduje po prove­dené resekci nádoru. V případě, kdy není resekce nádoru možná, nebo hydrocefalus přetrvává i přes provedený resekční výkon, je nutné jeho trvalé ošet­ření.

Soubor pacientů a metody:

Od roku 2009 do roku 2012 bylo operováno celkem 32 pacientů pro hydrocefalus v souvislosti s nádorovým onemoc­něním, z nichž 14 (43,8 %>) byli muži a 18 (56,2 %>) byly ženy. Průměrný věk byl 53,4 roku (medián 62,0 let) s minimem 27 let a maximem 82 let.

Výsledky:

U 4 pacientů byl vzniklý hydrocefalus ošetřen endoskopicky provedením 3. ventrikulostomie a stejný počet nemocných byl ošetřen pomocí Torkildsenovy drenáže. Obě uvedené metody bylo možno použít pouze u pacientů s obstrukčním hydrocefalem. Zbylých 24 pacientů bylo ošetřeno zavedením ventrikuloperitoneálního zkratu, který jsme zavedli u pacientů zejména s komunikujícím hydrocefalem, ale také v případě hydrocefalu obstrukčního. Mezi nejčastější nádory, u kterých byl operačně řešen hydrocefalus, patřily schwannomy, meningeomy, gliální nádory a nádory v oblasti tureckého sedla a pineální krajiny.

Závěr:

Hydrocefalus vznikající u mozkových nádorů je nutno chirurgicky řešit, protože může způsobovat závažné klinické příznaky, které limitují pa­cienta v každodenním životě. Kromě toho zaléčený hydrocefalus umožňuje provést zamýšlenou onkologickou terapii a také přispívá k delšímu a kvalitnímu přežití pacientů.