Korelace exprese proteinu BNIP3 u nemalobuněčného karcinomu plic s použitím tkáňové mikroereje

Úvod

BNIP3 (Bcl-2 adenovirus E1B-19 kDa-interacting protein 3) je protein, jehož nadměrná exprese indukuje buněčnou smrt se znaky nekrózy, zejména v hypoxických oblastech nádorů (Imazu et al. 1999). Při bližším studiu jeho funkce bylo zjištěna jeho role v indukci autofagie (Vande-Velde et al. 2000). Ta hraje u nádorů duální roli a může přispívat jak k eliminaci nádorových buněk, tak k jejich přežívání. Řada klinických studií prokázala zvýšení jeho exprese u četných karcinomů. Vzhledem ke vztahu mezi zvýšenou expresí BNIP3 a špatnou prognózou je snaha o jeho zařazení do spektra nezávislých prognostických znaků. Giat-romanolaki et al. (2004) analyzovali expresi BNIP3 u vzorků časných stádií nádorů nemalobuněčného karcinomu plic. Vysoká exprese BNIP3 byla jedním z negativních prognostických faktorů limitujícím celkové přežití a související s vyšší agresivitou nádoru. Údaje o expresi daného proteinu u pokročilejších stádií nejsou uváděny.

Metodika

V předkládané studii jsme analyzovali stupeň imunohistochemické exprese proteinu BNIP3 a jeho lokalizaci v rámci histologických subtypů (adenokarcinomu, spinocelulárního karcinomu a velkobuněčného karcinomu) u pokročilých stádií nemalobuněčného karcinomu plic. Stupeň exprese byl následně korelován s přežíváním pacientů a výskytem mozkových metastáz.

Výsledky

Ve většině případů byl u nádorových buněk protein BNIP3 silně exprimován v jádrech, i když se vyskytovaly oblasti s cytoplasmatickou pozitivitou. Na rozdíl od časných stádií však u pozdních stádií nemalobuněčného karcinomu plic nekoreloval stupeň exprese BNIP3 s přežíváním pacientů a s výskytem mozkových metastáz.

Závěr

Z výsledků vyplývá, že se funkce proteinu BNIP3 liší v závislosti na pokročilosti nádoru. Uvedený příspěvek má sloužit jako vstup sloužící k hlubšímu rozpracování dané problematiky, kterou je snaha objasnění duální role autofagie u nádorových onemocnění, a tím zlepšit jejich predikci a prognózu.

Literatura

1. Imazu T, Shimizu S, Tagami S, et al. Oncogene 1999; 18: 4523-9.
   
2. Giatromanolaki A, Koukourakis MI, Sowter HM, et al. Clin Cancer Res 2004; 10: 5566-7
   
3. Vande Velde C, Cizeau J, Dubik D, et al. Mol Cell Biol 2000; 20: 5454-68.