RADIOTERAPIE SARKOMŮ MĚKKÝCH TKÁNÍ A PRIMÁRNÍCH MALIGNIT SKELETU

Východiska:

V komplexní léčbě sarkomů měkkých tkání a zhoubných nádorů kostí je radioterapie méně využívána vzhledem k vysoké radiorezistenci vět­šiny těchto tumorů. V mnoha případech má spíše paliativní záměr.

Cíl:

Adjuvantní radioterapie je indikována u jakéhokoliv hist. typu marginálně či neradikálně resekovaného sarkomu, u hluboko uložených „high-grade" tumorů; zpravidla se zahajuje po zhojení resekční rány (4-6 týdnů po operaci). Neoadjuvantní chemoterapie s konkomitantní radioterapií nebo bez radioterapie usnadňuje po zmenšení objemu tumoru operabilitu nádoru, omezuje riziko diseminace. Regrese objemu tumoru je však po RT patrná až za asi 6 týdnů po ukončení ozařování. Brachyradioterapie se užívá v kombinaci se zevní RT nebo jako samostatná metoda v adjuvantní léčbě anebo při léčbě recidivujících nádorů v již ozářeném terénu. Intraoperační radioterapie se používá při léčbě lo­kálně pokročilých nádorů, kdy není možná radikální resekce (např. sarkomy retroperitonea). Po neoadjuvantní zevní RT ve výši 45 Gy a resekci tumoru se aplikuje 10-20 Gy elektronovým svazkem intraoperačně. Malignity skeletu: U inoperabilních osteosarkomů a chondrosarkomů je nutné aplikovat dávku 70-80 Gy (ovšem s přihlédnutím k tolerančním dávkám okolních orgánů a tkání). Při adjuvantním ozáření se dávka 30-46 Gy kombinuje s chemoterapií, tato léčba může zlepšit lokální kontrolu. Individuálně lze zvážit u plicních metastáz radiochirurgické řešení X-nožem. Paliativně se radioterapie využívá u chondro- a fibrosarkomu; u chordomu se radioterapie zvažuje adjuvantně. Maligní fibrózní histiocytom - tento typ nádoru je relativně chemo- a radiosenzitivní; tyto dvě metody se zvažují především u nádorů s vyšším gradigem (G3). Ewingův sarkom - u tohoto nádoru má radioterapie významné místo v léčebné stra­tegii. Předoperačně je ozařování aplikováno v případech progrese během neoadjuvantní chemoterapie s cílem zmenšení objemu nádoru pro zlepšení ope­rability. Pooperačně je RT indikována při neradikálním chirurgickém výkonu, u nedostatečných chirurgických okrajů, při průkazu vyšší mitotické aktivity v resekátu po neoadjuvantní terapii (více než 10 % vitálních nádorových buněk). Samostatná RT se může indikovat v případě inoperabilního nádoru, či pokud by byl chirurgický zákrok značně mutilující (např. lokalizace v pánevních kostech).

Závěr:

Aplikace radioterapie u sarkomů měkkých tkání vyššího gradingu sníží riziko lokálního relapsu především po marginálních resekcí nebo po resekci s pozitivními okraji. Makroskopické reziduum, vyjma Ewingova sarkomu, je indi­kací spíše pro paliativní radioterapii.