Výskyt kontralaterálního karcinomu varlete v souboru pacientů MOÚ

V letech 1974-2000 bylo v MOÚ léčeno celkem 1038 pacientů s nádorem varlete. Z literálních údajů je známo, že vzhledem ke geneticky založenému dysplastickému parenchymu varlete, lze očekávat u těchto pacientů zvýšený výskyt dalšího karcinomu varlete. Bedlivým sledováním je možno tyto pacienty včasně zachytit a nabídnout jim kurativní léčbu. V souboru našich pacientů jsme retrospektivně u 25 z celkového počtu, což činí 2,4%, zjistili výskyt metachronního karcinomu v solitárním varleti. Za zmínku stojí, že nebyl zaznamenán žádný případ synchronního tumoru obou varlat.
U primárního tumoru byla radikální inquinální orchiektomie provedena ve věku 18-43 let (průměr 29, medián 28). V 60% (n=15) se jednalo o seminom, ve 4% (n=1) o smíšený seminom a neseminom, v 36% (n=9) o neseminom. Tyto tumory byly zachyceny v klinických stádiích: I. 64% (n=16), II. A 16% (n=4), II. B 0%, II. C 8% (n=2), III. 12% (n=3). Pacienti se seminomy stadia I, II. A byli léčení radioterapií, II. C kombinací chemo a radioterapie, neseminomy a smíšené tumory chemoterapií, primární retroperitoneální lymfadenektomie byla provedena u teratomu stadia II. A. U všech pacientů bylo léčbou dosaženo kompletní remise onemocnění.
Metachronní tumor solitárního varlete byl v našem souboru diagnostikován a operován u pacientů ve věku 23-55 let (průměr 37, medián 38), tedy v odstupu 6-249 měsíců (průměr 98, medián 87) od orchiektomie primárního tumoru, což bylo v odstupu 3-241 měsíců (průměr 95, medián 85) od ukončení terapie primárního tumoru. Jednalo se o seminom v 68% (n=17), smíšený tumor v 16% (n=4) a neseminom v 16% (n=4). Tyto tumory byly zachyceny ve stadiu: I. 88% (n=22), II. A 4% (n=1), II. B 0%, II. C 0%, III. 8% (n=2). Identický histologický typ primárního i metachronního nádoru byl v 64% (n=16). Pacienti byli léčeni chemoterapií včetně seminomů časných klinických stádií, adjuvantní radioterapie byla užita jen u 2 případů seminomu stadia I, kdy byl primární tumor neseminom a byl předléčený chemoterapií. 2 pacienti byli bez adjuvantní terapie. V dlouhodobém sledování přežívá 24 pacientů v kompletní remisi základního onemocnění, 1 pacient zemřel po 4,5 roce na progresi základního onemocnění.
Duplicitní metachronní tumor varlete byl diagnostikován u 2,4% pacientů. Díky dispenzarizaci, spočívající v palpačním vyšetření a pravidelnému sonografickému vyšetření skrota, byl dobrý záchyt časných klinických stádií (88% ve stadiu I a 4% ve stadiu II. A). Zvláště významné je sledování pacientů se seminomem v primárním tumoru. Nejen že tvořili největší skupinu pacientů (60%) se sekundární kontralaterální malignitou, ale plných 52% to byli pacienti se seminomem v I. klinickém stadiu, tedy pacienti s nejlepší prognózou. Nejčasnější záchyt metachronního nádoru byl již po 3 měsících od ukončení adjuvantní terapie, na druhé straně byl i případ nálezu metachronního tumoru po více než 20 letech.
Na závěr ještě jedno srovnání. Z údajů NOR z roku 1999 vyplývá, že incidence primárního karcinomu varlete je 7,6/100 000 obyvatel. Porovnáme-li incidenci karcinomu varlete v české populaci s incidencí výskytu u pacientů s již prodělaným nádorovým onemocněním varlete v našem hodnoceném souboru, můžeme zkonstatovat, že se jedná o 315x více ohroženou skupinu sledovaných, zasluhujících si bedlivou dispenzarizaci.