Slovníček

▼Protinádorový lék ze skupiny cílené léky, monoklonální protilátky  - konjugáty protilátka-cytostatikum

Mechanismus účinku léku

• Inotuzumab ozogamicin je spojení (konjugát) monoklonální protilátky s účinným cytostatikem. Protilátka se váže na antigen CD22 na povrchu nádorové buňky, následně je antigen CD22 s navázaným inotuzumabem ozogamicinem internalizován ("spolknut") do nitra buňky, kde je buněčnými enzymy z komplexu uvolněno cytostatikum N-acetyl-gama-kalicheamicin. Toto cytostatikum poškozuje DNA (zlomy obou řetězců), tím blokuje dělení buňky a navozuje její smrt. Dokud je cytostatikum vázáno na protilátku, je zcela neúčinné, lék tak cíleně působí pouze na buňky s antigenem CD22 na povrchu.

Registrované indikace

• Akutní lymfoblastická leukémie (ALL)

  • ALL z prekurzorů B-buněk CD22-pozitivní, relabující nebo refrakterní, při Ph+ typu po selhání léčby nejméně jedním inhibitorem tyrosinkinázy - inotuzumab ozogamicin v monoterapii

Způsob užívání léku

• Nitrožilní infúze 60 minut podává se týdně.

Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje

• Přípravek může mít mírný vliv na schopnost řídit nebo obsluhovat stroje. Pacienti mohou během léčby přípravkem pociťovat únavu. Proto se při řízení nebo obsluze strojů doporučuje opatrnost.

Informace o léku na informačním portálu Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL)

• INOTUZUMAB OZOGAMICIN (L01FB01)

Na této stránce jsou podrobné informace o přípravku včetně podrobné informace o indikacích (přesný typ a stádium onemocnění, kombinace s jinými léčivy, linie léčby nežádoucí účinky, apod.), podmínkách  úhrady apod.
▼Přípravky označené tímto symbolem podléhají dalšímu sledování. To umožní rychlé získání nových informací o bezpečnosti. Můžete přispět tím, že nahlásíte jakékoli nežádoucí účinky, které se u Vás vyskytnou Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv (nahlásit nežádoucí účinek).

Instilace je podání tekutiny do tělní dutiny.

V onkologii nejčastěji podání léku do močového měchýře.

Intaktní = neporušený (z latinského tactus = dotek, intactus = neposkvrněný)

Interakce je vzájemné působení, meziléková interakce je vzájemné působení dvou (nebo více) léků na účinnost a/nebo bezpečnost. Například pokud jeden lék ovlivňuje metabolismus jiného léku, rychlost jeho vylučování z organismu apod. Účinnost a bezpečnost léku může být ovlivněna i některými potravinami (grapefruitová šťáva, čaj z třezalky tečkované).

V příbalovém letáku každého léku je vždy upozornění, pokud je nutná opatrnost při kombinaci léku s jinými látkami.

Protinádorový lék ze skupiny interferony imunomodulační cytokiny

 Mechanismus účinku léku

• Interferony jsou přirozené látky (cytokiny) ovlivňující imunitní systém. Interferon alfa-2a je rekombinantní interferon. Detailní mechanizmus protinádorového působení není dosud znám. V lidských nádorových buňkách, na něž interferon alfa-2a působil, jsou popisovány nejrůznější změny: u buněk dochází k významnému poklesu syntézy DNA a RNA i proteinů.

Registrované indikace

• Registrace přípravku zrušena (původní indikace: Melanom, Karcinom ledviny, Folikulární lymfom, Kožní T-buněčný lymfom, Chronická myeloidní leukémie (CML), Trichocelulární leukémie, Chronická hepatitida B a C)

Protinádorový lék ze skupiny interferony imunomodulační cytokiny

Mechanismus účinku léku

• Interferony jsou přirozené látky (cytokiny) ovlivňující imunitní systém

Registrované indikace

• Registrace přípravku zrušena (původní indikace: Melanom, Karcinoid, Folikulární lymfom, Chronická myeloidní leukémie (CML), Trichocelulární leukémie, Mnohočetný myelom, Chronická hepatitida B a C)

Intraarteriální (i. a.) podání, (intra)arteriální infúze léku je aplikace do tepny. Při katetrizaci se nasonduje příslušná tepna zásobující nádor a do ní je lék aplikován. Výhodou je vysoká koncentrace léku (a vyšší účinnost) v nádoru s možností podání nižší celkové dávky léku a tedy i nižším výskytem či nižší závažností nežádoucích účinků léčby. Používá se při léčbě nádorů hlavy a krku.

Specifickou formou je tzv. perfúze (nesprávně někdy používaná pro označení jakéhokoli intraarteriálního podání). Při perfúzi je léčená část těla napojena na mimotělní krevní oběh a lék je tepnou podáván jen do této části, takže nedochází k projevům systémových nežádoucích účinků (poruchy krvetvorby, padání vlasů, zvracení, průjem apod.). Perfúze je možná jen tam, kde to umožňuje anatomické uspořádání cév, tedy zejména na končetinách.

Intraepiteliální neoplazie je nově vytvořená tkáň v epitelu, která se liší od tkáně normální, a je omezena pouze na epitel, tedy např. sliznici, pokožku ap., nešíří se do jiných struktur. Z těchto změn se může vyvinout maligní nádor (viz prekanceróza). K intraepiteliálním neoplaziím se řadí i karcinom in situ, kdy již buňky mají charakter karcinomu, ale nešíří se mimo epitel.

Intramuskulární (i.m.), (nitro)svalové podání léku je aplikace formou injekce do svalu, nejčastěji do hýždě.

Z protinádorových léků se intramuskulárně podává fulvestrant (antiestrogen), je možné intramuskulární podání bleomycinu a metotrexátu.

Intraperitoneální = uvnitř břišní (peritoneální) dutiny

Intraperitoneální (i.p.) podání léku je aplikace formou injekce nebo infúze do břišní (peritoneální) dutiny.

Intraperitoneálně se léky mohou podávat např. při karcinóze peritonea - rozsevu drobných ložisek nádoru na pobřišnici při karcinomu vaječníků. Dosáhne se tak vysoké koncentrace v břišní dutině, odkud se lék vstřebává a působí pak i celkově.

Intrapleurální = uvnitř pleurálních (pohrudničních) dutin

Intrapleurální podání je aplikace do pleurální dutiny. Používá se v některých případech postižení pleury nádorem (karcinóza). Koncentrace podaného léku v hrudní dutině je větší (a tedy lék může být účinnější) než při jiném způsobu podání. Lék se pak vstřebává do krve.

Při opakované tvorbě výpotku (fluidotoraxu), který omezuje dýchání, se někdy podávají látky (např. talek, bleomycin, apod.), které způsobí místní zánět a následné slepení nástěnné pohrudnice s pohrudnicí viscerální (= poplicnice), což znemožní tvorbu výpotku. Taková léčba se označuje jako pleurodéza

Intratékální prostor je prostor mezi mozkem / míchou a jejich obaly (meningami) (latinsky theca = pouzdro). Tento prostor je vyplněn mozkomíšním mokem (likvorem).

Intratékální podání je aplikace do intratekálního prostoru, provádí se zpravidla v oblasti bederní (lumbální) páteře = lumbální punkce. Před podáním léku musí odebrat část likvoru (je možno jej vyšetřit cytologicky nebo biochemicky) a stejné množství tekutiny aplikovat. Používá se při postižení mening nádorem (karcinomatózní meningitida), zejména při některých typech leukémie, k podání léku, který neproniká hematoencefalickou barierou.

Epidurální podání je aplikace do páteřního kanálu mezi obratle a tvrdou plenu mozkovou (latinsky mater dura), tedy mimo prostor durálního vaku. Užívá se především při epidurální anestezii.

Intravenózní (i.v.), (nitro)žilní podání léku je aplikace do žíly. Je to zřejmě nejčastější způsob aplikace protinádorové medikamentózní léčby.

Nitrožilní injekce menšího množství tekutiny se podává pomocí injekční stříkačky, což se někdy označuje jako "bolus" k odlišení od infúze.

Nitrožilní infúze ("kapačka") je podání většího množství tekutiny z infuzní láhve nebo vaku pomocí infuzního setu (hadičky). Infúze se používá v případě, že:

• je nutno podat větší množství tekutiny k "zavodnění"
• lék je nutno dostatečně naředit, protože koncertovaný lék by poškodil žílu (např. doxorubicin)
• lék je nutno podávat pomalu – desítky minut až několik hodin (např. monoklonální protilátky)

Kontinuální infuze je dlouhodobá infúze – kolem 24 hodin, ale i několik dní (např. fluorouracil v některých režimech), k aplikaci kontinuální infúze se používají přenosné infuzní pumpy nebo infuzory.

Injekci nebo infúzi je možno podat do kterékoli periferní žíly, nejčastěji do žíly v loketním ohbí, pomocí běžné injekční jehly nebo pomocí ohebné kanyly (flexily). V některých případech se užívá centrální žilní katétr, pro opakovaná podání lze využít port.

Vaskulární invaze nádoru je pronikání nádoru či jednotlivých nádorových buněk do cév,  je zvýšeno riziko metastazování nádoru.

Inzulín a glukagon jsou dva hormony ovlivňující hladinu cukru (glukózy) v krvi (glykémie).

Inzulín je hormon bílkovinné povahy vznikající v beta buňkách Langerhansových ostrůvků slinivky břišní (latinsky ostrov = insula), snižuje hladinu glukózy v krvi. Hladina glukózy v krvi stoupá po enzymatickém štěpení vyšších cukrů přijatých v potravě. Vlivem inzulínu proniká glukóza do buněk, kde je zdrojem energie (popř. přeměněna za zásobní glykogen).

Glukagon je polypeptid vznikající v alfa buňkách Langerhansových ostrůvků slinivky břišní slinivky břišní, je antagonistou inzulínu. Působením glukagonu se v játrech štěpí zásobní glykogen zpět na glukózu a zvyšuje se tak její hladina v krvi.