Růst a dělení buněk a další buněčné pochody jsou řízeny systémem bílkovinných receptorů v buněčné membráně a sítí signálních molekul uvnitř buňky. Pro udržení homeostázy (rovnováhy vnitřního prostředí) je nutné, aby bílkoviny, které již splnily svoji funkci, byly z buňky odstraněny. K tomu slouží buněčné organely – proteazomy.
Pokud je funkce proteazomů zablokována, je homeostáza narušena, buňka se přestává dělit a je aktivována apoptóza.
Toho se využívá v léčbě specifickým inhibitory proteazomů (bortezomib, ixazomib, karfilzomib)
Protilátka (imunoglobulin) je složitá bílkovina, kterou organismus vytváří na svoji obranu proti složitějším látkám, které organismus rozeznává jako cizorodé, takové látky nazýváme antigeny.
Každá protilátka se skládá ze 4 bílkovinných řetězců (2 těžké, 2 lehké - ty se mohou dále rozlišovat na typ kappa a lambda) a má tvar písmene Y. Rozeznává se 5 tříd protilátek, které se označují jako IgA, IgD, IgE, IgG a IgM (Ig je zkratka pro imunoglobulin). Protilátky jedné třídy (vytvořené jedním organismem) mají vždy část, jejíž složení je u všech protilátek stejné ("nožička Y", označovaná jako Fc fragment) a z částí, které je specifická ("ramena Y" - Fab fragmenty - váží se na antigen). Protilátky se tvoří ve speciálních buňkách - plazmocytech, skupina (klon) plazmocytů odvozených z jednoho mateřského B-lymfocytu tvoří identickou protilátku.
Specifická protilátka může reagovat vždy jen na s jedním určitým antigenem. Pokud se protilátka naváže na příslušný antigen, může zabránit jeho vlivu na organismus (např. protilátka proti hadímu jedu jed neutralizuje). Antigenem, které imunitní systém rozezná jako cizí, jsou rovněž různé struktury na povrchu infekčních činitelů (např. viry, bakterie), na povrchu cizích nebo některých nádorových buněk, ale i například bílkoviny nebo jiné látky.
Po navázání protilátky na antigen na se mobilizují další obranné faktory, které jsou schopné zničit buňku, bakterii apod., na jejíž povrch se protilátka navázala (např. na protilátkách závislá buněčná cytotoxicita), toho se využívá i při léčbě některých nádorových onemocnění monoklonálními protilátkami.
Nadměrné množství protilátek může vznikat při onemocnění mnohočetným myelomem.
Protinádorová antibiotika ze skupiny antracyklinů, aktinomycinů popř. dalších jsou léky používané při chemoterapii nádorů. Působí změny DNA, např. interkalaci (pevné spojení obou řetězců) nebo zlomy DNA. To brání tvorbě bílkovin a dělení buněk, některé léky rovněž poškozují buněčnou membránu.
Do skupiny protinádorových antibiotik patří antracykliny (daunorubicin, doxorubicin, epirubicin, idarubicin, pixantron) a jiná antibiotika (bleomycin, mitomycin)
Protokol klinické studie je podrobná instrukce pro provedení studie. V protokolu jsou přesně stanoveny cíle studie, její trvání, požadovaná vyšetření, způsob léčby, způsob řešení některých předvídatelných situací (například odložení dalšího cyklu léčby nebo snížení dávky léku při výskytu nežádoucích účinků), ale i termíny průběžných hodnocení, způsob statistického zpracování atd.
Na základě protokolu Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) a etické komise povolují provedení studie. Hodnotí se účelnost a předpokládaný přínos studie, účelnost prováděných vyšetření, přiměřenost případných rizik atd.
Průkaz mimořádných výhod je průkaz vydávaný osobám s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením. Průkazy poskytují podle druhu a stupně postižení mimořádné výhody, zejména v dopravě nebo při potřebě průvodce, ale i další benefity. Vydává se osobám:
- těžce postiženým (průkaz TP - zajišťuje vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích a přednost při osobním projednávání své záležitosti, např. na úřadech)
- zvlášť těžce postiženým (průkaz ZTP - dále zajišťuje bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob a slevu 75 % jízdného ve vlacích a autobusech, možnost vyhrazeného parkovacího místa před domem a další)
- zvlášť těžce postiženým s průvodcem (průkaz ZTP/P - dále zajišťuje bezplatnou dopravu průvodce nebo vodícího psa)
Průkaz vydává místně příslušné kontaktní pracoviště Úřadu práce.
Více na externí webové stránce Průkazy zdravotně postižených.
Pruritus = svědění, může být příznakem některého zhoubného onemocnění, ale může být způsobeno celou řadou jiných onemocnění včetně alergické reakce na chemoterapií nebo imunoterapií.
Pseudolymfom je lymfatická hyperplazie, jejíž mikroskopický obraz může připomínat lymfom
Psychologií onkologických pacientů se zabývala Elisabeth Kübler-Ross (1926-2004), švýcarská psychiatrička, která postulovala tzv. Model Kübler-Ross, teorii pěti stadií zármutku, který prožívá vážně nemocný člověk: šok, odmítání, agrese, smlouvání, deprese a smíření.
Více o psychologických problémech nemocných i jejich blízkých v článku Psychologická pomoc a v článcích navazujících.
Součásti Linkos je Psychoonkologická poradna, která odpoví na vaše dotazy.
R-CHOP ke zkratka pro léčebný režim sestávající z rituximabu, cyklofosfamidu, doxorubicinu, vinkristinu a prednisonu. Užívá se k léčbě některých lymfomů
Radioaktivní izotop (radioizotop) je izotop prvku, který je nestabilní a samovolně se rozpadá (mění) na jiný prvek (či jiný izotop téhož prvku) a při tom vysílá (emituje) ionizující záření. Doba, za kterou se rozpadne právě polovina množství izotopu (nezávisle ne jeho počátečním množství), se nazývá poločas rozpadu a je pro daný izotop charakteristická, u různých atomů se pohybuje od zlomku vteřin po tisíce let).
Řada radioizotopů se vyskytuje v přírodě (např. rádium, radon), jiné se připravují uměle.
V medicíně se používá celá řada radioizotopů, přípravky určené k (injekčnímu) podání se souhrnně nazývají radiofarmaka. Používají se jak v diagnostice (scintigrafie, PET), tak i v léčbě (systémová radioterapie). Radioaktivní látky se používají rovněž k brachyradioterapii nebo jsou zdrojem záření v kobaltovém či cesiovém ozařovači.
Různé tkáně a tedy i různé nádory jsou různě citlivé k ionizujícímu záření, mají různou radiosenzitivitu. Proto se dávka záření při radioterapii se liší dle typu ozařovaného nádoru a je nutné některé vysoce citlivé normální tkáně před zářením speciálně chránit.
Některé látky, včetně některých protinádorových léků, navozují změny v buňkách (např. snižují schopnost buňky "opravit" poškození způsobené zářením) a zvyšují tak citlivost buněk vůči záření. Takové látky se označují jako radiosenzibilizátory. Schopnost radiosenzibilizace je podkladem pro kombinaci záření a s chemoterapií (chemoradioterapie), s cílenou (biologickou) léčbou (bioradioterapie) nebo s oběma modalitami (chemobioradioterapie).
Jiné látky označované jako radioprotektiva mohou naopak cítivost tkání k záření snižovat. K ochraně zdravých tkání (např. sliznice dutiny ústní při ozařování nádorů hlavy a krku) se užíval amifostin, ale vzhledem k nežádoucím účinkům se běžně neužívá. Možnost použití jiných látek je hodnocena ve studiích
Více v článku Chemoradioterapie a ve článcích navazujících
